... Dear diary... I guess? ...

Jak se začíná psát deník? Milý deníčku? Drahý zápisníčku? Tak začínají ve filmech, ne? Pravděpodobně s tím začínám dost pozdě, že? Skoro bych řekla, že většina mých vrstevníků má toto období už daleko za sebou a tvoji vrstevnící se už válí v zapomění na dnech odložených školních zavazadel. Možná proto je to pro mě takový… problém?

Že teď vůbec netušíš co se to vlastně děje? Co to sem sakra píšu? Kde jsou recepty a fakta? Dokonce to není ani kresba? Jak ti to jen vysvětlit… No… je možné že si budeš muset začít zvykat i na jiný druh obsahu než na který jsem doteď zněužívala tvé šustivé bratřičky. Promiň??!

Neboj, nejsi sám kdo neví, která bije. Taky teď jen zírám na svoji ruku. Tu co píše tyhle divný řádky. Jako jo přiznávám, z její hlavy to není… ale stejně nereálně mi teď připadá, že to vymyslela ta moje hlava. Psát si deník. Dobrovolně. Proč vlastně? Ptáš se proč se ta divná holka co si nikdy nemusela dělat poznámky na hodinách z ničeho nic rozhodla psát takové nesmysly?

Musela? Ne. Chtěla? Vlastně taky moc ne. Co ji k tomu tedy vede? No stalo se toho v poslední (a neposlední) době hodně. Ale to rozvedu až později… možná.

Pořád odbíhám co? Nechce se mi do toho. Proto. Proto, že když si sednu k papíru, abych sepsala pár řádek vlídných a povzbudivých slov svým zmizelým kamarádům, tak strnu. Proto, že místo napsání přání do krabičky na silvestrovském věčeru ten lístek raději vracím prázdný. Bez čárky. Bez kaňky. Civím jen do nekonečně prázdné plochy, která mě děsí.

Mohl bys namítat, že je to přece jen proto, že nejsem zvyklá psát. Že jsem přece tolik zaměstnaná povinnostmi, že na to nemám čas, že musím lidi zachraňovat fyzicky. Že mi to jde lépe naživo, slovy, činy. Ale ono vůbec. Kde tam jsou časy, kdy stačilo vykouzlit úsměv, přidat pár dobrot a vše bylo hned v pořádku. Bylo to vůbec v pořádku?

Dnes je to, jak kdyby jsme si všichni byli cizý. Blízcí kamárádi s trápením, obavami, strachem ve tváři. Já stojím opodál, procházím, nejistá, strnulá… koza. Jak jim pomoci, když se v nich už nevyznám? Odcizili jsme se? Jak jim pomoci, když se vlastně nevyznám ani sama v sobě?

Už asi rozumíš? Víš co je tvým úkolem? Pomůžeš napravit mě… abych mohla pomoci jim.