Something old

Tak tedy znovu… jak začít? Pravděpodobně by se ti nejdříve hodila nějaká opakovačka? Teda opakovačka pro mě. Ty to vše uslyšíš poprvé. Že mám začít od doby, kdy se to začilo kazit? To tu asi budeme dlouho… Stačí ti jen souhrn? To snad zvládnu…

Možná už to mělo počátky někdy v druháku a třeťáku. Po hradě a kolem se začali vytvářet páry spolužáků a to sebou začalo přinášet… no… situace ne vždy všem komfortní… Teď mě nechápej špatně. Není to tak, že bych kamarádům ty lásky nepřála, naopak. Všem jsem jim fandila a byla připravená je vybavit svým požehnáním a piknikovou výbavičkou. Zvlášť když na piknik vyrazí někam, kde by z nich nemuseli být ostatní v rozpacích… Nejsem jediná, kterou takový věci na veřejnosti rozhodí, že ne?

Jasně, pravda. Trošku červenání a vyklízení prostorů za jejich štěstí asi stojí. Dokud to takhle vydrží. Problém je, že to typicky nevydrží. Šťastné obličeje zamilovaných dřív nebo později vystřídají obličeje zachmuřené dramatem a v horších případech to končí obličeji plnými smutku a slz. Tedy věcmi, které snad zvládám hůř než ty rozpaky.

Tahle Mirai má prostě problém s drama. Nesnáší ho. Stejně tak nesnáší, když někomu nedokáže pomoci. Zvlášť někomu blízkému. Na to jsem poprvé přišla asi při “rozchodu” Lil a Seana. A rovnou při tom získala svou dlouholetou “nemesis” ve formě časopisu Potlouk. Že nechápu legraci? Dost možná. Když si někdo dělá legraci na účet lidí co jsou v nesnázích, tak se neznám.

Možná to nebylo mé první setkání s krutou realitou trvalnivosti a složitosti lidských vztahů. Střet s koloběhem marnosti. Pokud nebyl první, rozhodně ne poslední. Postupně jsem tak bezradně sledovala podobné situace u Lil (znovu), Stuího, Mary, Raven, Cindy, Rivera, Tie, Amálky, Andyho, Connora, Kayla, Mayi… Myslel by sis, že časem lidem budu chytřejší? Že budu umět pomoct líp? Já taky. Špatně.

Máš pravdu. Dosud to jsou asi běžné věci z života náctiletých. Zapni televizi, otevři knihu, nebo vezmi mangu a budeš mít slušnou šanci, že to stojí na stejném drama. Asi by mě to nemělo tolik vyvádět z míry. Jen v tomto případě nejsem jen pozorovatel, bez možnosti zúčastnění. Je ten problém v tomto? Neměla bych nad tím vším jen mávnout ručkou a být prostě nezúčastněný “seriálový” účastník? Nejsem jen přehnaně dramatická?

Na tom by mohlo něco být. Přece jen jsem na sklonku čtvrťáku s páťákem dokázala vlastním dramatem “obohatit” nejen sebe. Ne každý se po párty na vlastní narozeniny má potřebu uklidit na pár měsíců před vším a všemi. Ne, víc ti to nerozvedu. Minimálně prozatím se spokoj jen s vysvětlením, že jsem byla koza. A pořádná.

Svoji neúčast na veřejném dění jsem si samozřejmě vybrala v době, kdy kouzelníky v Británii začínaly více trápit závažnější problémy, než co popisuji výše. V době, kdy ještě asi ještě moc lidí netušilo, jak moc se naše životy změní. Byla to doba, kdy už se Regiment začínal vkrádat do našeho světa. Doba kdy zničeho nic zmizela Odette. Zmizela, aby jen po pár dnech kouzelnický svět zjistil, že byla zavražděna.

Odette, naše ročníková spolužačka ze Zmijozelu, jedna z duší stojícími za Tardis, blízká kamarádka Stuího a Lil. Až tehdy jsem si uvědomila, že jsem ji znala méně než bych byla ráda. I tak byly zprávy o jejím zmizení dostatečným impulzem k dočasnému přerušení mého dobrovolného exilu. Dokopalo mě to vyhledat Lil a zjistit jak můžu pomoci. V tu dobu již marně. Možná toto byl moment kdy šlo vše skutečně od desíti k pěti. Život šel dál, ale ne pro některé už byl poznamenaný. Dění kolem jako by začalo z kopce zrychlovat.

Sophie se po dodělání čtvťáku přestěhovala za rodinou do Francie a zatím to nevypadá na to že by se v dohledné době vracela. Informace o ní ale máme dost skoupé. Kdo by se tomu v současné situaci divil.

Jeden z pro mě děsivějších zvratů v páťáku pro mě bylo dění kolem Stuího. Stále jsem tolik nevycházela, takže se mi dost informací doneslo až s odstupem. Stuí se rozešel s Lil a bojoval s nemocí. Následující měsíce vypadal dost… špatně. Kdykoliv jsem ho náhodou potkala tak jsem se sotva zmohla na pozdrav. Chtěla jsem mu nějak pomoci, podpořit ho. Místo toho jsem dokázala být jen bezradná. Koza.

Mrzimorská kolej postupně přestala být veselou a pohostinnou norou všech jezevčat. Postupně se vytrácela dobrá nálada. Jezevčátka se více schovávali někde o samotě. Odrůstající jezevci Nathan, Andy, Tie, Amálka i Aisha začínali noru postupně opouštět. S Alice a Nessie jsme se sotva setkávali na pokoji při spánku. Kde je všem teď konec?

Koutek jsem sice začala opět pravidelněji otvírat, ale návštěv začalo být postupně méně a méně. Nejvíce lidí chodilo v pátky na vysílání rádia Fénix. Čaj a čokoláda už asi přestávají být v módě, nebo lidé začínali mít více starostí. Asi to nezachránila ani nová krev v podobě Raven a Victora, kteří se do klubu přidali po tom co dostudovala Maya a Gab. Prázdná místnost se aspoň dala dobře využít. Nikomu neublížilo když jsem si tam “občas” dáchla místo cestování zpět na kolej a taky jsem pro ni měla velmi dobré použití v budoucnu při dohánění kouzel na zkoušky.

Po večerce a tedy zavíračce koutku mě kroky často vedly do čtvrtého patra k památečnímu místu Odette založeného Stuím. Spousta lidí tam nanosila svíčky, kytky, vzkazy a jiné drobnosti. Málokdy jsem tam ale někoho potkala. Říkala jsem si, že když jsem s ní moc času nestrávila dříve, tak bych jí mohla nějaký čas věnovat aspoň teď. Chodívala jsem tam tedy s dvěma šálky posedět. Jo, vím že to zní hloupě, že někde posedávám s myšlenkou toho, že díky tomu třeba někde nemusí být zesnulá Odette tak sama. Snad by se za to na mě aspoň nezlobila.

O prázdninách po páťáku jsem se rozhodla zůčastnit stáží, které škola zajišťovala ve spolupráci s různými institucemi. Překvapivě jsem si to nakráčela rovnou na pohovor kouzelnické hlídky. Ne že bych o takovém povolání vážně uvažovala, nebo k němu měla předpoklady. Chtěla jsem si spíš rozšířit obzory, vědět jak to chodí na ministerstvu, být v té době nějak užitečná a mít výzvu pro sebe. Mít důvod zapracovat na sobě a zbavit se aspoň částečně té křehké Mirai. Na starosti nás měla paní Anet, sestřička Andyho. Na společných obchůzkách v terénu se nic moc dramatického nedělo, ale brala nás i na tréninky do tělocvičny. Při boxu mi byly moje předchozí tréninky Juda s brášky spíše na škodu, zvlášť proti už zkušené Aishe. Něco jsem tam ale pochytila a donutilo mě to trénovat a pracovat na fyzičce i v soukromí.

Ke konci stáží jsme pak asi byly svědky toho jak si Regiment obšancovával ministerstvo. Jakási podezřelá paní po budově odchytávala současné zaměstnance a předávala jim papíry k podepsání. Naši patronku Anet si odchytla dost nevybíravě na chodbě. Nevypadala z toho úplně v pořádku, ale snažila se to zamaskovat a vzala nás pak na dlouhý oběd, kde se dalo leccos probrat. Díky taťkovo minulosti jsem byla vždy v důvěře k ministerstvu (a médiím) opatrná. Paní Anet se k nám ale vždy tvářila upřímě a proto jsem jí dost věřila. Zpětně jsem za to ráda.

Mimo událostí ze stáží má smysl ještě zmínit jednu zvláštnost. Papíry k podepsání zdá se nevydávalo jen ministerstvo, ale začal s tím i kotel. Někteří spolužáci tak na prázdniny raději využili možností ubytování jinde. Kotel byl poměrně prázdný a málokdy jsem tam někoho vůbec viděla. Já jsem na jídlo preferovala návštěvy hotelů ve Visánku a Littleportu a tak jsem měla příležitosti to spojovat s během.

V šesťáku se nic moc zvláštního nedělo. Jasně, hodně překvapivé bylo, když ze mě v šesťáku udělali prefektku. Dost překvapivé taky bylo když jsem dostala M jako známku NKÚ u mudlů. Naštěstí ministerstvo změnilo osnovy hodin a paní ředitelka se ten předmět rozhodla radši zrušit. Zbytek roku ale probíhal ve stejném duchu jako ty předchozí, jen s více povinnostmi. Profesoři na škole pořádali různé soutěže, ale mé tradičně nekompetitivní já se jich neúčastnilo. Největším dalším obzvláštěním pak asi bylo když ze školy vyhodili Sebastiana. Taky se na škole začala objevovat plakátová kampaň regimentu. Na tu ale většina spolužáků nebyla zvědavá a celkem aktivně si s ní poradili.

Poslední prázdniny před sedmákem už škola možnost stáží nenabízela. Místo toho jsem se přihlásila na kurz přemisťování. Spousta známých ze školy se také rozhodla podniknout výlet na Magos. Cestovní kanceláře letos nabízeli výrazné slevy aby pomohly upadajícímu cestovnímu ruchu. Taky se zdá, že někteří měli šanci výlet vyhrát v soutěži na škole. Předchozí výlet na Magos společně s Mrzimorem mi nevyšel, takže na nabídku dovolené od mamky jsem rychle skočila. Nikdo další z rodiny sice nemohl v tom termínu se mnou, takže jsem si mohla na pokoj přizvat zdarma někoho dalšího. Nakonec jsem byla ráda, že jsem mohla na dovču přizvat Raven. Bohužel to nakonec nebyla ta ideální dovolená, kterou jsem si představovala.

Odjezd lodí a příjezd na ostrov proběhl bez větších problémů. Po příjezdu jsme se ubytovali a začali zjišťovat možnosti programu. Brzo to ale přišlo. Fantasii o řeckých princích a vlastním chovu Elipony mi velmi rychle zrušily zprávy z večerního vysílání rádia Fénix. Doma začala válka. Ze zpráv v radiu z toho Odboj nevycházel zrovna v dobrém světle.

Horečně píšeme domů. Raven se bojí o tatínka na ministerstvu, ale nechce psát. Píšu tedy ještě jeden dopis navíc paní Anet, jestli se po něm nepodívá. Zkoušíme zjistit možnost dřívějšího spoje domů. Na výlety už nemám ani pomyšlení. Odpovědi přichází až další den. Jsou v pořádku, nemáme se vracet. Stejně by to nebylo žádnou lodí rychlejší.

Další vysílání rádia Fénix nikoho neuklidnilo. Doplňují informace o předchozím dění. Po vysvětlení už to nevypadalo, že by byl na vině (jen) Odboj. Radio se nakonec přihlásí na stranu odboje. Ještě během průběhu vysílání na ně nabíhá regiment. Pozdě večer se scházíme s ostatními. Plánujeme jak se dostat v bezpečí domů a jak v bezpečí zůstat i tam. Další dny se věnuji spíš přípravě na návrat domů. Nakonec se ale vydám i nakupovat. Při návratu lodí zpřesňujeme plán jak projít v pořádku skrz kontroly. Každý zvolí jinou taktiku. Před místností s kontrolou postává Sebastian a upozorňuje s notýskem na nekouzelnické oblečení. Sám je v obleku pitomec. Naštěstí projdeme všichni.

Navzdory situaci si po příjezdu najdeme čas na Karaoke co sezval River. Byl z toho i fajn večer. Nejlepší byl duet Mary s Lil. Stu taky párkrát zaválel a nejlepší komediantský výkon večera patřil Riverovi.

Pár dní na to se společně s HiHi vydávám pomoci s přesunem a zabydlením prarodičů do Japonska. Stěhují se tam až do doby kdy se situace v Británii uklidní. Bráškové s nimi měli zůstávat delší dobu. Já se vrátila před koncem prázdnin domů, abych stihla vlak do školy. Po příletu od mamky zjišťuji, že mezitím došlo k napadení Littleportu. Část vesnice, včetně lesa, kostela a obou domů brášků, je zničena plameny. Poslední den prázdnin se tam tedy vydávám na úklidovou akci. Domy ve vesnici vypadají hrozně. Nakonec se nám k večeru daří odklidit nejhorší spoušť na ulicích.

Konec prázdnin dovršuji zamatlaná od popela na příčné ulici. Hledám Toma, spolužáka o kterého se bojí Simon. Potkávám tam Sebastiana, tentokrát v uniformě Regimentu. Můj kouzelnický klobouk, tričko s kouzelnickým motivem a sukně z Pretaporty mu nejsou dost dobré. Chtěla jsem se nechat poučit a následovala ho před banku, kde mi začal ukazovat vyhlášku o mimořádném stavu. Nevím jestli to na mě zkoušel, nebo chudák neumí číst. Později tomu ještě nasadil korunku, když se snažil odtáhnout toho postrádaného druháčka bůhvíkam. Naštěstí ho pustil těsně před tím než jsem se mu chystala jednu vlepit. Až doma jsem si uvědomila, že jestli mě někde nahlásí, tak mám zaděláno na průšvih. Zajímalo by mě jestli mě nahlásil.

Při cestě vlakem mi začalo docházet, že mě na škole čeká už jen poslední rok. V dopise mi opět přišlo překvápko, tentokrát v podobě odznaku primusky. Na hradě však letos chybí hned několik tváří běžných stálic hradního života. Mary a Aisha dostudovaly. Po Lil se na pár měsíců slehla zem a až náhodou jsem zjistila, že ji ošetřují u Munga. Ostatní se na hradě sice vyskytují, ale sotva se míjíme. Místo hodin máme v posledním ročníku konzultace a tak trávím čas doháněním kouzel na OVCE, otvíráním koutku a primusováním po večerce.

Předvánoční návštěva Prasinek mi na náladě moc nepřidala. Potkala jsem tam sice Mary a Jaye, ale na každém rohu na nás koukaly plakáty s fotkami hledaných osob. Několik z nich jsem znala. Dceru tety Alashamy Amy a pak paní Anet s jejím manželem. Na Amy byla aspoň příležitost se na hradě doptat. A zjistit proč je skutečně hledaná. Obě si pak rovnou zasloužily zaslat nějakou nouzovou zásobu proviantu, kdyby náhodou na útěku neměli možnost rozumného stravování.

Víš jak jsem zmiňovala tu přihlášku na kurz přemisťování? No tak to taky nebyla úplně zábava. V létě jsem stihla jen dvě hodiny a rovnou byla sprdnutá za oblečení. Samozřejmě se mi od nich taky nepodařilo zjistit co je tedy podle ministerstva kouzelnické oblečení, jen věděli že to není to co mám na sobě. Ale zpět ke kurzu. Další hodiny pokračovaly až během školního roku a po té příhodě se Sebastianem se mi na ministerstvo moc nechtělo. Přemisťovací kurz jsem ale potřebovala zvládnout a tak jsem to nakonec riskovala. Hádej co chtěli odevzdat při vstupu na ministerstvo? Mou drahocennou hůlku…To tak!!! Rychle jsem vycouvala zpátky na hrad a doufala že další hodiny už budou někde na vzduchu. Naštěstí mé přání bylo vyslyšeno a zbytek hodin včetně složení zkoušky už se konal v Godriku. Složila jsem to vše úspěšně.

Zbytek roku už byl docela monotónní. Příprava na zkoušky, zkoušky. Smutné loučení s hradem a jeho osazenstvem. Jo počkej, málem jsem zapoměla na dvě nejdůležitější věci. Leie se narodil klouček! Živý, zdravý, uřvaný a pěkně smradlavý… je z něho celá nešťastná… a zároveň šťastná. Pořídila si ho asi spíš náhodou. S jedním mysteriózním tichým, silným, švédským… no prostě Leifem z tamní rezervace, kam už léta jezdila. Postavil se k tomu celkem čelem.

Říkala jsem dvě nejdůležitější věci, že? No tak tou druhou tenhle dlouhý zápis zakončím. Nevím jestli jsem byla moc mírná prefektka a primuska, ale trest si ode mě vykoledoval jen jediný člověk. No jasně, kdo jiný než River. Původně jsem ho tím chtěla jen postrašit a nechat to plavat. Když se ale Leia s tím svým uplakánkem ukázala na konci roku v koutku a River se tam vyskytl ve stejnou dobu co nám to tam tem malý mizera zasmrádl… Už víš kam mířím? No jasně! River musel za trest přebalovat malý škvrně a byl to pohled k nezaplacení!